Sedím si tak doma po tréninku doma na gauči a říkám si, že už bych si konečně i zaběhl nějaký ultra závod a dobíhá mě docela absťák. Bohužel zrovna panuje tvrdý lockdown a my nemůžeme vyjet bez povolení ani z okresu. S tím, že ještě nebudou na jaře žádné závody jsem tak trošku počítal, takže jsem měl v plánu jeden projekt. Ten byl bohužel nerealizovatelný kvůli zavřeným okresům a taky hranicím. V návaznosti na okolnosti se mi hlavou začaly honit různé myšlenky, až jsem došel k tomu, že jsem si na mapách.cz začal klikat trasu okolo mého rodného okresu Vsetín. Po pár úpravách a menších změnách mi vyšly parametry: 205,5 km a 6800 m+.
Chvíli se zamyslím a pak mi dojde, že 200 km jsem vlastně ještě nikdy neběžel a vždy jsem chtěl. Takže nezbývalo nic jiného než začít tenhle nápad postupně realizovat. Taky jsem si hned řekl, že bych to určitě nerad běžel jen tak pro sebe. Během plánování byly zrovna všude možně různé zprávy o tom, jak jsou na tom špatně zoologické zahrady a já si říkal: „Proč ne?“ Na druhý den jsem volal do ZOO Zlín, kde byli z nápadu nadšení a projekt byl rázem na světě.
Obvolal jsem a oznámil to partnerům, sponzorům, těm nebližším kamarádům, rodině a začal postupně zařizovat organizační věci, protože do startu zbýval cca měsíc, což není úplně dlouhá doba. Přibližně 2–3 týdny před startem (17. 4. 8:00), jak bylo vše potřebné zařízeno jsem vypustil projekt do světa. Ohlasy byly parádní a já se začal postupně těšit, ale taky jsem začínal být pěkně nervózní. Společně se Zlínskou ZOO jsme se domluvili, že se peníze budou vybírat do konce dubna, a to stylem co kilometr, to koruna. Kdo chtěl, tak mohl samozřejmě poslat i více. Partneři mi poskytli startovní oblouk, různé bannery, plachty atd… takže nějaké to zázemí bylo taky zajištěno. Další věc byly soutěže a tombola. Tam mi opět vyšli vstříc partneři a také přímo ZOO Zlín, takže o parádní ceny nebyla nouze. Společně semnou šel do projektu i Lukáš Budinský, takže o krásné fotky a nějaký výstup z projektu na kameru jsem se nemusel vůbec bát.
Další věc, která mě napadla bylo napsat Paloncovi, jestli by byla možnost GPS TRACKERU. Žádný problém s tím nebyl, což znamenalo, že se lidi mohli hezky z pohodlí domova bavit nad tím, jak se posouvám pomalu ale jistě vpřed. Pak už jsem jen zařídil nějaké blázny, kteří mě doprovodí na nočních částech trati a taky ten nejlepší support na světě.
Jak už bylo vše, tak hezky během toho měsíce zařízeno, tak nezbývalo nic jiného než vyběhnout. Moc rád bych řekl, že to už byla jen maličkost, jenže opak byl pravdou. Postupně se mi začalo před projektem vše pěkně s prominutím sr*t a korunku tomu dávalo počasí. O jakém počasí to píšu? No o tom, že snad od začátku dubna začalo v Beskydech sněžit a přestalo vlastně až ráno před startem. Takže z každé strany otázky a zprávy typu: „Ty to jako fakt chceš běžet?“ „Nechceš to přesunout?“ „To nemáš v tom počasí a podmínkách šanci zvládnout.“ Samozřejmě, že mi to vše vrtalo hlavou, ale rozhodnutí bylo pouze na mně, a to znělo jasně: „Projekt nepřesouvám a vše proběhne podle plánu 17.4. 8:00 z polyfunkčního centra v Zubří.
Den před startem je taková klasika. Záchod, jídlo, záchod, nákup, záchod, jídlo, sbalit se, jídlo, záchod, jídlo, nachystat zázemí, jídlo, zkontrolovat všechny věci a spát. Do toho všeho celý den dobrá hudba, úsměv od ucha k uchu a dělat, že vlastně vůbec nejsem nervózní. Ráno před startem záchod, káva, snídaně, záchod a cesta na start.
Ani se nenaděju a už stojím na startu. Tak trošku nemůžu uvěřit, že je to tady a taky nemůžu uvěřit kolik lidí mě přišlo na start osobně podpořit. Už tam jsem věděl, že to prostě musím nějak dokončit i kdybych tam měl někde v tom sněhu zahynout, protože tolik podpory si člověk nikde nekoupí a ta energie ze všech lidí byla neskutečná. Takové to klasické 10, 9, 8, 7, 6, 5, 4, 3, 2, 1…. START, o který se mi tentokrát postaral Kubík Guryča, za což mu moc děkuji.
Ze startu běžím na Veřovický hřeben společně s Honzíkem Hrachovcem. První 4 km pod kopec je to rychlovka, a hlavně bez sněhu! Ale od 5. kilometru už začal být hezky sníh do půl lýtek a od hřebenu místy až po kolena.
Naštěstí jsme byli plní sil a hlavně Honza věděl, že za pár kilometrů končí, takže o vtípečky nebyla nouze. I když byl postup takový pomalejší, tak to uteklo jako voda a za hřebenem jsem se s Herrym rozloučil. Poté mě čekal cca 35kilometrový úsek po více méně po asfaltu, kde jsem tak trošku chtěl dohnat časovou ztrátu ze zasněženého hřebenu. Chvíli jsem běžel sám, ale pak se ke mně připojila bestie zpod Petřkovické hory Ondra Pobořil, takže o dobrou náladu bylo postaráno. Co vypustil z pusy, tak to byl totální nesmysl, ale jinak je to fakt super a chytrý kluk (chtěl ať ho tady trošku vyzdvihnu). Taky mě dost brzdil a já mu zařídil osobák na maraton, ale tak to asi není podstatné. (Výše zmíněné brát prosím s nadhledem). Podstatné je, že to byl super rychlý úsek a užili jsme si ho plnými doušky. Po cestě se taky připojili ostatní kluci a bylo to zkrátka moc fajn popoběhnutí. Je důležité říct, že cca co 20 km mě čekal ten nejlepší support na světě v podání Jirky Mitáše a Zdendy Indráka. Manažer to hezky jistil a koučoval většinu času z pohodlí domova. Na Lázech mi skončilo asfaltové inferno a začalo to sněhové, které skončilo až v cíli, ale k tomu se teprve dostaneme. Na Lázech se přidal na chvíli Sváča a taky „Kluci jedni ušatí“ – Ondra, Kuba a Vyvi. K mému překvapení už od Lázů bylo dost sněhu a trošku jsem se začínal děsit, co mě čeká v druhé půlce trasy. Nadávali jsme úplně všichni, ale byla to celkem sranda. Na Trojáku se semnou rozloučil popravený Ondra Pobořil, kterého naložil do rakve stejně popravený Sváča a slíbil mi, že na Kamenárku dojede. 😀 Takže nebylo jiné cesty než na tu Kamenárku doběhnout. Já si na Trojáku podruhé a naposledy vyměnil ponožky a taky boty, protože pak to nemělo už absolutně cenu. Respektive vyměnila mi je tetička, protože přesně takhle mě to učil kdysi strejda Míchal.
Na Syrákov jsme pokračovali ve složení „Kluci jedni ušatí“ + Radek Škubal který se poté odpojil. Kluci to tahali jak zamlada a já se tak trošku v tom sněhu už trápil. Naštěstí jsem přesně věděl, jak je to ještě daleko a když už si hošani mysleli, že jsme na Syrákově, tak já je hezky nakrmil svým jídlem z vestičky a pak je popravil. Ne, díky moc za ten úsek kluci! Byla to pecka, jen jsem myslel, že vydržíte víc! 😀 Na Syrákově mě čekal support společně i s rodinkou a bylo to moc fajn. Doplnil jsem se, najedl napil a pokračoval s dvoučlenným doprovodem do Pozděchova. Tento úsek se mi běžel i přes terén naprosto skvěle a utekl neskutečně rychle. V Pozděchově jsem se rozloučil s doprovodem a do Horního Lidče jsem po opět bezchybném supportu pokračoval sám. Tato část už byla ve tmě a taky po stezkách, kde asi moc lidí nechodí. Takže hezky prošlapávačka a broděníčko. Naštěstí jsem byl ještě plný elánu, takže jsem se zase tak moc nelitoval. V Horním Lidči už mě čekal Dalibor Doleček, který mě doprovázel přes Makytu na Kohútku. Já se v rychlosti převlékl do teplého, pojedl a vydal se to toho největšího bílého pekla v životě, co jsem zatím zažil. Při stoupání na Makytu jsem si Daliborovi ještě tak do ¾ stoupání pochvaloval, jak jsem tu čekal daleko více sněhu a jak se jde dobře. No… 2 km pod vrcholem Makyty mě ta sranda dost rychle přešla. Kdybych tam byl sám a neměl hůlky, tak se tam do toho sněhu zakopu a zůstanu tam. Do toho všeho se mi začalo chtít dost spát a musel jsem tam Daliborovi pěkně plakat. Moc se omlouvám, ale od Makyty mám celé Javorníky dost v mlze a moc si je nepamatuju. Na Kohútce Dalibora střídal Martin Kavan, a teď už můžu říct – chudák Marťas. Byl jsem tam úplně vypnutý a ani nevím, jak jsem se najedl a vlastně rozešel vstříc Javornickému hřebenu. V podstatě celý hřeben byl vyjetý rolbou, ale bylo to takové to, jak člověk šlápne a stejně se pár centimetrů propadne a posune se spíše směrem dozadu, než dopředu. Do toho začala padat mrznoucí mlha a ve spojení s únavou jsem regulérně usínal za chůze a byl jsem promrzlý a promoklý až na kost. Naštěstí jsem měl po boku Marťase, který mě tam nenechal zahynout, i když bych se mu vůbec nedivil. Opravdu si tuhle část trasy moc nepamatuju, ale jak jsem se dozvěděl, co jsem vše říkal a jak jsem si tam například chtěl lehnout do alufolie a spát přímo na hřebenu, tak obrovské díky a obdiv Kavasovi, jak se o mě krásně postaral. Další velkou ranou byl telefonát nad ránem, že support kvůli sněhu nemůže bohužel vyjet na Kasárny a já ani Martin jsme už neměli moc jídla ani pití a já byl taky rozhodnutý, že právě na Kasárnách si na chvíli lehnu do auta. No nic support čekal až u Partyzána, který byl X kilometrů daleko přes asi 3 kopce. Do toho všeho začal být neprošlápnutý sníh po kolena a už nadával i Kavas. Support a všichni doma si mysleli, že to bude asi konec a budu to chtít celé vzdát, ale já naštěstí přes všechny litující se kecy, co jsem vypouštěl z pusy věděl, že to určitě vzdát nechci. Pár kilometrů před Partyzánem se z hloubi sněhu vynořil strejda Michal s vtípky, ale hlavně s crossaintem v ruce a přislíbeným kakaem na občerstvení. Putování dostalo zase trošku jiný rozměr a k překvapení všech jsem k Partyzánovi došel s úsměvem na tváři, a taky jsem měl plnou hubu vtípečků.
A to si mysleli, že mě tam naloží do rakve a pojedeme přímo na hřbitov :D. Od tetičky jsem dostal slíbené kakao, najedl jsem se, doplnil vše potřebné a společně se strejčkem a Marťasem jsme vyrazili směr Třeštík. Tento úsek byl sice plný sněhu, ale relativně krátký, takže utekl rychle. Na Třeštíku mě čekal Honzík Hrachovec a taky Tomík Šavrda. Ti jen kroutili hlavou, že jsem magor, ale stejně mě milují :D. Herry se přidal a po krátkém občerstvení jsme to „prali“ na Vysokou. No a to, co přišlo z Vysoké bych raději nekomentoval. Trasu jsem hezky z pohodlí za notebookem naplánoval přímo kolmo dolů na Hlavatou. Ona by tam bez sněhu možná byla i hezká cestička, ale místo cestička jsem tam měl, jak se říká po ko*ot sněhu a 2 km z kopce jsme šli snad hodinu.
Dole mě čekala další velká rodinná podpora, za kterou moc děkuji. Bohužel jsem tam byl dost fyzicky i psychicky dole, tak ani nevím, zda jsem všechny pozdravil. Taky se dole odpojil Kavas, který semnou šel až z Kohútky a byl mi neskutečnou oporou v totální krizi – DÍKY, KÁMO! Dále mě čekal úsek Hlavatá – Martiňák, který jsem myslel, že už bude spolu s blížící se mi Pustevnami v pohodě. Opak byl pravdou. 8,5 km dlouhý úsek jsme šli asi 3 hodiny a brodili se nad kolena v mokrém sněhu. Tady bych chtěl moc poděkovat strejdovi a Herrymu, kteří mi prošlapávali přede mnou stopu. Bez VÁS bych tam někde zahynul. Na Martiňáku jsme dali za odměnu polévku a rozhodli jsme se i přes všechny možné výstrahy kolik je na Čertově mlýně sněhu, že přes něho zkrátka musíme ať se děje, co se děje.
K našemu překvapení to nebylo zdaleka tak hrozné jako cestou na Martiňák a jsem moc rád, že jsme přes „Čerťák“ nakonec šli. Bambilion nadávek a pláče na ten sníh pod nohama a už jsem na Pustevnách. Tam se o mě královsky postarala Horská služba – kávička, polévka, teplíčko. No, co si budem, vůbec se mi zpátky ven nechtělo. Z Pusteven semnou pokračoval zástup asi 20 lidí, všichni na mě museli čekat a já bych chtěl za tu podporu moc poděkovat, protože mě to strašně moc hnalo dopředu.
Na seběh z Radhoště na Pustevny jsem se moc těšil. Běhám ho „denně“ a taky jsem si myslel, jak to nebude krásně prošlápnuté. Opět byl opak pravdou a celou cestu to bylo brodění v jedné velké sra*ce. Cestou dolů na Pindulu si mě namazal na chleba dokonce i samotný MANAŽER, který ještě stihl uběhnout a nachystat vše potřebné se supportem abych mohl co nejdříve pokračovat do cíle. Na Pindule čekalo snad 50 lidí, kteří mě neskutečně podporovali a hnali do cíle. Pobral jsem potřebné věci, rozloučil se, poděkoval všem okolo a vyrazil vstříc posledním 18 km. 18 km zní celkem jako rychlovka a takový příjemný době do cíle, ne? To bych to ale nesměl naplánovat přes Velký Javorník, Kamenárku a Dlouhou :D. Když k tomu přičtu ještě ten sníh, tak to bylo ještě asi 3,5 hodiny práce. Jak slíbil Ondra Pobořil, tak taky udělal a na Pindule mě poslušně čekal a byl celý natěšený na Kamenárku. Jen škoda, že byl takový dost pomletý z předešlého maratonku a dost mě brzdil :D. Na Javorníku jsme stihli romantický západ slunce a mezitím, co většina posádky už valila domů, aby mě mohla přivítat v cíli my s Ondrou, a ještě jedním sparingem pokračovali vstříc Kamenárce. Pod ní se ještě připojil Vyvi s dalším Ondrou a ani nevím jak a už jsme byli na nejhezčím vrcholu celé trasy :D. Pak už jen asi dalších 5 km v bílém pekle, oslava 200. kilometru a už jsme stáli na asfaltové cestě, neuvěřitelný pocit. Na posledních 5 km mě přišlo podpořit dalších x lidí a já se jen ptal, jestli bude vůbec někdo v cíli, když dobíhám až tak pozdě. Se zatnutými zuby jsem se nějakým zázrakem dostal přes skoro celé Zubří až k Polyfunkčnímu centru v Zubří, kde byl cíl.
Při náběhu na stadion jsem zahlédl kolik tam na mě čekalo lidí, a to mě nabilo tak, že jsem ještě odbočil doprava a oběhl si slavnostní kolečko. Měl jsem pocit, že běžím sprintem, ale prý to zase tak horké nebylo :D. U cílového oblouku mě vítal štrůdl lidí a já byl štěstím bez sebe a smál jsem se jak měsíček na hnoji. Zpívalo se, slavilo se, tleskalo se, fotilo se, no zkrátka to byl nepopsatelný zážitek a jedna velká euforie. Dokonce přijeli i kluci z Oder, kteří už byli v Zubří od 2, takže bylo o zábavu postaráno až do samotného rána. Afterpárty bych ale raději moc dále nerozvíjel :D.
Na závěr bych chtěl naposledy moc VŠEM PODĚKOVAT!! Nerad bych na někoho zapomněl, takže jedno velké DÍKY! Při psaní článku už taky vím částku, která se mi pro ZOO Zlín podařila vyběhnout. Částka předčila všechna má očekávání a je to přesně 107 484 Kč!!! Zazvonil zvonec a projektu je konec. Už teď se těším na další