Double Everesting
(176km, 18 000 m+)
Napsal jsem nadpis a přemýšlím, kde vlastně začít. No, tak to vezmu asi pěkně od začátku. Úplně nějaký základ téhle myšlenky vznikl na procházce s Leničkou, kdy jí říkám o Everestingu a je z toho úplně nadšená a koketujeme s myšlenkou, že bychom si ho někdy střihli spolu. Jak šel čas, tak vidím Palonce, jak se pokouší o double, a to poprvé hezky po svých a hned na to na kole. Bohužel mu to nevyšlo kvůli pádu parťačky na kole, ale za to mně to začalo pořádně šrotovat v hlavě. Je tu druhá vlna Covidu, závody už asi letos nebudou, naběháno mám, zdraví drží, tak proč něco nepodniknout?
Double Everesting zní zajímavě, jednou už to mám za sebou, tak proč to nezkusit po svých hned dvakrát za sebou. Na oficiálních stránkách – everesting.cc si zjišťuju, že to dali zatím pouze 4 lidi na světě a začíná mě to fakt víc a víc zajímat. Postupně to říkám Leničce a partě Bizonů a přitom mě napadla myšlenka udělat to trošku větší a spojit to s dobrou věcí. Kontaktuju Lukáše Španihela, že mám nápad spojit svůj projekt s Kubíkem Guryčou, o kterém jsem se dozvěděl někdy v létě při jednom rozhovoru. Dáváme to spolu nadšeně dokupy, Luky mi slibuje pomoc naprosto se vším a už mi chybí jen stvrzení od maminky Kuby – Ester a můžeme to spustit. Ester byla taky nadšená, takže už nezbývalo nic jiného než se pustit jak do fyzické a psychické přípravy, tak do té mediální a zprocesovat všechny věci okolo.
Do týdne jsme vypustili akci do světa a reakce jak mých nejbližších, tak všech ostatních lidí byly víceméně pozitivní, ale někteří byli i skeptičtí k tomu, jestli je to vůbec reálné vylézt a hlavně seběhnout tolik výškových metrů v Bizonské stěně na Radhošti. Právě „Bizonskou stěnu“ z Rozpitého na Dolní Bečvě jsem si vybral jako svou trasu. Trasa nahoru i dolů měřila dohromady 5,8 km s 620m+, to tedy vycházelo na 29-30 Radhošťů. Dohromady to mělo být okolo 170-180km a 18 000m+. Za každý výškový metr jsem Kubíkovi věnoval jednu korunu, tedy 18 000 Kč. Taky jsem vyzval lidi k pomoci skrze účet, a taky mohli přispět přímo na akci do pokladničky. K mému překvapení se toho okamžitě chytlo strašně moc lidí a vše postupně až do startu gradovalo. I když během příprav nešlo vždy úplně vše dle představ a stálo mě to neskutečně moc času a energie, tak mě to strašně moc bavilo a naplňovalo. Během toho měsíce jsem se stihl dost sblížit s Kubíkem a Esterkou, což pro mě byla neskutečná motivace a věděl jsem, proč to dělám.
Po všech těch přípravách a věcech okolo je tady konečně „den D“. Celý týden před startem už špatně spím a neustále nad něčím přemýšlím, takže jsem fakt rád, že už je pátek a jedu na start. Na Dolní Rozpité přijíždím okolo půl 7, takže nějak hoďku a půl do startu. Už jsem tam já, Luky, Honzík, Manažer a dalších pár lidí. Vše chystáme – natahujeme elektřinu, stavíme CEP stánek, dáváme věci do karavanu a mezitím jezdí na start hromada lidí a já z toho jsem úplně mimo a neskutečně nervózní. První překvapení bylo, že přijela i Esterka s Kubíkem, což mi dodalo velkou dávku energie a hned potom dorazila taky Lenička, takže vše bylo jak jsem si přál a nic mi nechybělo.
Na startu byl i Svaťa Božák, který jezdí ultramaratony na kole a je mou velkou inspirací a vzorem. Takže skutečnost, že mi udělá startéra mě neskutečně těšila. 5 minut do startu poslední poděkování všem, kteří dorazili na start, plácaní, objímačky, líbačky, a už jsem jen slyšel 5, 4, 3, 2, 1…. GOOOO, EEEEJ, RUBEEEJ,…….
První kopec a hned dvojitý doprovod – strejda Michal a jeden kluk z Dolní Bečvy (promiň, zapomněl jsem jméno). Nahoru dolů hezky za 54 minut – zbytečně rychle, ale nevadí, dávám nějaké pití, banán, děkuji Lukášovi, že se o mě bude až do neděle takhle starat a jdu na druhé kolo. Poprvé a téměř naposledy úplně sám, až holky ze Zubří, které bloudily po trase a fandily mi společně se známým z Frenu. Po 4. kole mě čeká dole Fazol (Radek Chrobák) a jde kroužit do noci společně se mnou. Moc mu za to děkuji, i když mě ty jeho řeči někdy pěkně sraly. Ale koho jiného si přát za doprovod než podobného blázna a dvojitého krále LH24. K mému překvapení se uprostřed noci někde v lese zjevuje ještě Tomík Svoboda, kterého moc rád vidím. Takže až do rána mám tento hvězdný sparing – díky moc chlapi! Spolu s vycházejícím sluncem se na trať přidávají Bizoni – Honzík + Tomík a společně s nimi dalších X lidí, kteří taky už přispívají Kubíkovi do pokladničky. Což mě strašně moc nabilo další energií a hnalo do dalších kol i přes to, že kolo od kola to bolelo víc a víc, a já měl daleko do nějakého stavu čerstvosti. Okolo 9 hodiny ranní mi dělají velkou radost zuberští házenkáři, kteří přijíždějí týmovým autobusem a jdou si Radhošť taky vyšlápnout. Taky věnovali Kubovi hezké dárky a přispěli do sbírky – DÍKY!
Co kolo, to noví lidé, nový příběh, jídlo, pití, tam fotka, tam fotka, takže žádná nuda se nekonala a někdy jsem i zapomněl na tu bolest a únavu. Před 15. kolem, tedy prvním Everestingem přijíždí sladká pusa a objetí, taky přijela rodinka, palačinky od babičky s dědou a rázem jsem v půlce jsem za 18:09. No s trochou nadsázky by se dalo říct, že jsem jako nový a plný sil. Upřímně, ta nadsázka by musela být sakra velká. Hned po mně zakončuje svůj half Everesting Herry a společně se Šavem dali Everesting celý! V tu chvíli mi zbývalo posledních pár kol za světla a mě už se v hlavě honily černé myšlenky, jak chci přežít jako tu noc?! Jak zacházelo slunce, tak pomalu odcházeli i všichni lidé a já se psychicky připravoval na druhou noc. Naštěstí jsem na ni nebyl ani zdaleka sám. Dole to jistil Lukáš, Esterka a kameraman René. A se mnou společně na trať vyrážel jeden doprovod za druhým v čele s Marťasem, který se mnou chodil v podstatě celou noc – velké DÍKY!
Nejvíce bych tady ovšem chtěl poděkovat mojí ženě, která ne jenom, že šla se mnou 4 kola, ale taky mě podržela neskutečně moc psychicky. Po 20. kole, někdy uprostřed noci jsem byl fakt na dně a na hranici toho, to ukončit. Absolutně jsem si v té chvíli nedokázal představit jít už ani jedno kolo, natož dalších 9. Naštěstí stačilo pár slov a nastavený na to jít kolo od kola jsem pokračoval dál. Noc se chýlila ke konci a mně zbýval ve tmě už pouze jeden výstup. Pokračuji tedy dál s tím, že to už nějak doklepu bez spánku. Jenomže z ničeho nic začínám usínat za chůze a nic mi nepomáhá. Tady musím poděkovat sparingovi, který šel v tu chvíli zrovna se mnou, nabídl mi mikinu, a taky společně se mnou počkal v přístřešku, kde jsem si na cca 15 minut zdřímnul. Jen tak pro zajímavost – ve druhém Everestingu jsou podle pravidel povoleny 2 hodiny spánku. Využil jsem tedy 15 minut a pokračoval vstříc východu slunce na Radhošť. Nahoře už je opravdu slunce a společně se svým kámošem větrem mě probouzejí z celkem dost zbídačeného stavu. Po cestě dolů, kde co krok, to bodnutí nožem úplně po celém těle už potkávám první lidi, kteří mě opět přišli podpořit. To už jsem začínal poprvé tušit, že to nemůžu vzdát a asi to dám, i když cesta byla ještě hodně dlouhá. Dole dávám „snídani“ – kávu štrůdlíček od Kramolišů, díky moc a přemýšlím co s takovou nedělí?! No naštěstí jsem nemusel přemýšlet dlouho a zase jsem „musel“ jít do kopca. Pravá, levá a neustále dokola, krok po kroku vstříc k dalšímu vrcholu, to jsem měl přesně na programu po sobotě i v neděli. Krásný to víkend ne? Nejkrásnější bylo vidět jak šlapou na Radhošť celé rodiny a popravdě jsem byl ne jednou naprosto dojatý. Ani nevím jak se to stalo, strašně moc věcí, které se během toho celého udály, si ani nepamatuju a už jsem měl před sebou poslední rundu. To jako že jdu nahoru a dolů opravdu naposled? Nemůžu tomu vůbec uvěřit. Do posledního kola mě doprovází i rodinka, někteří jen kousek a někteří až úplně na vrchol. U sochy poslední dotek, fotka, otočka a „rychle“ dolů vstříc poslednímu festivalu bolesti. Poslední seběh už mám tak nějak pouze v mlze, ale na co asi nikdy nezapomenu je doběh do cíle.
Ručně vyrobená cílová páska od prcků (ne, že bych já byl nějaký obr), hromada lidí, rodina, Lenička, Bizoni, Ester, Svaťa Božák, Lukáš s kamerou a moje maličkost s Kubíkem na zádech. Ano, s tím kulichem, kvůli kterému jsem to vlastně vše dělal a bylo mi ctí, že jsem mu mohl aspoň trošičku pomoct. V tu ránu, co jsem společně s ním protnul cílovou pásku, tak to ze mě vše spadlo, nic mě dá se říct ani pořádně nebolelo a měl jsem takovou radost, že i kdybych každému kousek z té radosti dal, tak jí mám pořád na rozdávání. V cíli odměna za odměnou – pusa, objetí, dort, šáňo, radost všech okolo a nespočet emocí kam jsem se jen podíval. To by bylo z toho hezkého víkendu asi tak všechno.
Už mi nezbývá nic jiného než ještě nespočetněkrát všem moc poděkovat. Takže díky, moc všem kteří přišli, podpořili mě, hodili něco málo do kasičky a byli zkrátka u toho. Taky díky i všem ostatním, co se na akci nedostali a třeba jen fandili a drželi mi palce. Spolu s tím díky i všem těm, co mi nefandili a nevěřili – pro mě je to jen a jen motivace. Díky všem partnerům a sponzorům bez kterých bych takovou akci mohl uskutečnit jen těžko. A na závěr děkovacího okénka úplně to největší poděkování Leničce, Lukášovi, Bizonům, manažerovi, rodině a hlavně Esterce a Kubíkovi, za to že jsou takoví jací jsou i přes to, že s nimi život moc nepárá a neznám větší bojovníky. Všichni jste neskutečně moc pomohli, fandíte mi, podporujete mě a ženete strašně moc dopředu. Při psaní tohohle povídání už vím, kolik se vybralo přímo do pokladničky na místě během akce. Je to pro mě neskutečných 92 299 Kč. Na tohle nemůžu říct nic jiného, než to už asi trapné DĚKUJI !!!
165 535 Kč!
Když se mě někdo před akcí “Double Everesting – Pomoc pro Kubu” zeptal, kolik bych tak asi chtěl, aby se vybralo peněz, tak jsem říkal, že můj cíl je okolo 50 000 Kč. No a já VÁM VŠEM teď můžu s velkou radostí říct, že se vybralo pro mě neskutečných 165 535 KČ.
Naposledy VÁM, kteří jste jakkoli přispěli, pomohli nebo cokoliv, chci z celého srdce strašně moc PODĚKOVAT!!!
